Čas, všichni ho známe. Většina se podle něj řídí, ale málokdo ho umí nějakým způsobem vysvětlit či definovat. Na první pohled se čas jeví jako primitivní veličina, ale otázkou zůstává, zda to není pouze jeden z nesčetného množství lidských předsudků.

 

Valná většina populace celkem přesvědčeně tvrdí, že čas plyne od bodu A do bodu B a nejvýstižněji se zobrazí jako úsečka. Dejme tomu, že se nacházíme v bodě C, který je zároveň středem úsečky AB. Bodu C říkáme přítomnost. Bod A je minulost a bod B značí budoucnost. To logicky znamená, že něco je "za námi" a něco je "před námi". Takhle by čas definoval "normální" člověk.

Přítomností bychom tak ovlivňovali budoucnost. Co když je ale všechno jinak? Co když čas není úsečka, ale svislá přímka? To by pak existovala jenom přítomnost. Všechny dimenze by se protínaly. Čas by nikdy nezačal a nikdy neskončil. Těžko pochopitelná definice pro běžného člověka, který se od narození učí definici úsečky.

Jestliže by ale existovala jenom přítomnost, dala by se vůbec nazvat časem? Existoval by čas? Jestliže je předchozí definice správná, existuje čas? Není to jenom pouhá iluze? Existujeme v oné minulosti, přítomnosti a budoucnosti zároveň? Snad stojí za to se nad tím zamyslet.

 

Často, zejména mladší lidé slýchávají věty: "Buď normální!" "Chovej se normálně." Nemůžeš se chovat alespoň chvíli normálně?" Když se nad tím zamyslíme, je velmi náročné splnit takový požadavek. V první řadě…Co je to být normální? Jak toho můžu dosáhnout? A mám snad i jiný důvod dosahovat normálnosti, než kvůli napomínání rodičů, učitelů a nadřízených?

Jestliže nás zajímá morální normalita, tak to znamená mít všechny charakterové vlastnosti a projevy v normě. Ale v jaké normě? Kdy, kde a kdo tuto normu stanovil? V případě že po nás někdo chce, abychom byli normální, myslí normální jako něco (norma) nebo někdo (osoba), která tuto "normu" vytvořila a splňuje jí.

Blik! Jeden člověk nemůže být určován více jedinci jako norma. Tuto normu tvoří více lidí. Jedná se o průměr! Například: Deset lidí postavíme do řady vedle sebe. Každému dáme do ruky tužku a křížovku na papíře. Za 10 minut se všechny křížovky vyberou a výsledek zní: "Žádný člověk nedokázal vyřešit zadanou křížovku." Z toho můžeme vycházet, že normální je člověk, který křížovku nevyřešil, tedy všichni jsou normální.

Musím upozornit, že předchozí příklad neměl z morálními hodnotami nic společného. Jednalo se o logické myšlení. My víme, že nás na této planetě není deset, ale mnohem víc, tudíž je pomyslně mnohem těžší dosáhnout normálnosti. Také můžeme tvrdit, že každý jedinec je součástí normálních (průměrných). To však neznamená, že takový musí být.

Pro příště…Pokud vám někdo řekne něco ve smyslu: "Buď normální."

Můžete, ale nemusíte mu odpovědět: "Až mi vysvětlíš, co to znamená, pokusím se." Samozřejmě berte v potaz, že např. učitelům byste neměli tykat. :)

 

Život úzce souvisí s časem. Začíná zrodem a končí smrtí nebo zánikem. Mezi těmito úseky takzvaně žije. Při pohledu na člověka mě napadá otázka, zda člověk jako takový vůbec žije. Jestli jenom nepřežívá svůj život. Určitě je na tom každý jinak. Člověk chce žít naplno. Pro někoho to znamená mít vilu a tři auta, pro někoho žít s rodinou bez problémů a mít všechno dostatek. Pozor dostatek! Ne nadbytek jako v prvním případě.

 

Idea kvalitního a plného života nás napadla alespoň jednou. Dosáhnout však této maximální spokojenosti bohužel něco stojí. Čas a peníze? Problém však nastane v případě, že někdo dosáhne svého pomyslného maxima, ale poté pozná něco lepšího. Svou hranici tak posune o něco víš. Musím však podotknout že větší jak neznamená větší lejno. Kvantita není ani nejlepší ani nejhorší. O tom zda je taková nebo maková rozhodují subjektivní názory jedinců tvořící názor objektivní (normální, průměrný). Tak je to snad se vším.

Moudrý člověk chápe a po ničem "extra" netouží, na rozdíl od hloupého, který slyší co chce, vidí co vidět chce, ale činní to co činit nechce. Jednoho dne se i ten hloupý stane moudrým, ale to je vývoj. Každému to trvá jinou dobu. Někomu deset let, někomu celý život. Pozor! Někomu i více životů, než pochopí a vyvaruje se minulým chybám. Život jako takový ze strany člověka začíná narozením a končí smrtí. V obou případech můžeme mluvit o fyzické podobě.

Dítě se od narození učí a poznává. Myslím, že dítě se rodí jaksi čisté a čímkoliv neposkvrněné, zatímco později nabírá pozitivní, ale bohužel i negativní poznatky o svém okolí. Na jejich základě staví svůj postoj k životu. V tom mu do určité míry pomáhají rodiče, ale přijde období, kdy se bude muset postarat samo. Toto období můžeme každý nazývat jinak, ale teď použiji starou otřepanou dospělost.

Od té doby se většinou rozhoduje sám a za sebe zodpovídá. Nemám na mysli osmnáctý rok života a zodpovědnost "politickou". Osobně stojím za tím, že každý člověk má už od narození určitou zodpovědnost vůči sobě a svému malému světu, kterým si brouzdá. Možná, že dospělý člověk založí rodinu a celkově se uchýlí tvořit něco i pro své potomky.

Poté následuje další období a tím je stáří. Každý ho prožívá nebo přežívá jinak, ale všichni ho známe a jsou i tací, kteří z něho mají obavy. Proč? Protože je to předposlední fáze před onou obávanou smrtí. Otázkou zůstává, zda se smrti bát. Dovolím si citovat jednu osobu. Jak říká Epikuros: "Pokud žijeme, smrt zde není, a když je zde smrt, pak nejsme my."

Z toho vyplývá, že se smrt nikoho netýká, tudíž se jí nemusíme obávat. Něco na tom určitě bude. Můžeme vycházet z toho, že my (naše vědomí, duše) existujeme pořád. Nemusíme mít ze smrti strach, jedná se o pouhého prostředníka. Vracíme se domů.

 

První na co bych měl upozornit je, že mám na mysli víru jako takovou. Teď nepíšu o náboženství. Je celkem pochopitelné, že člověk věří. Většinou věří sám v sebe. Je to velmi důležité a nejedná se o žádné sobectví. K čemu by člověku byly jeho myšlenky, pocity a činy, kdyby nevěřil, že to vše má nějakou váhu? Sám vlastně neví, kde se vzal, ale ví, že tu je. Existuje, ale neví, jaký má účel. Přesto vše se nevzdává a od začátku hledá svojí cestu. Cestu, v kterou věří, že ho dovede k pravdě, po které vždy toužil.

Zvláštní je, že život chce málokdo jen tak zahodit. Zřejmě je to člověk, který tuto víru ztratil a nechce jí zase hledat. Život je taková hra a my jsme figurky. Pud sebezáchovy nás v podstatě drží každou vteřinou. Jaký máme důvod žít? To je jenom na našem posudku. Není všechno jenom jeden veliký sen? Každopádně nám cestu zkříží veliká změna. Každého čeká a je součástí hry. Nazýváme jí smrt.

Někdo si myslí, že tento přechod znamená konec. Vlastně má pravdu, ale jen částečnou. Smrt je totiž konec i začátek. Takový člověk to má v životě o dost těžší, než člověk, který se nezbláznil z této zavádějící hry a smrti se nebojí. Od začátku této hry, kterou nazýváme život, by se člověk měl smiřovat se smrtí. Čeho se bát? Jediná věc, která nás může trápit je, že v této hře bude jedna figurka chybět a ostatní ji budou postrádat. Holt pro ni hra zatím skončila a byla odložena do krabičky, aby si přečetla o čem hra vlastně je. Těžko říct co je tam napsáno, ale necháme se překvapit.

Svoboda je pro člověka velmi důležitá a úzce souvisí s vírou. Jak vypadá fyzická svoboda, víme snad všichni. Vypadá tak a jinak ne. Kdežto svoboda vědomí a myšlení vypadá u každého jinak. V podstatě je naprosto nezávislá. Jediné co jí dělá závislou, jsme my. Svobodný člověk je takový co nemá omezené myšlenky a pocity. Ale pozor, to je také jenom domněnka. Ve skutečnosti je svobodný člověk, jestliže se tak cítí. Jsme zvyklí, že něco je takové a jiné být nemůže. Je to pravda, ale jen tady v této omezené dimenzi. Svobodný člověk nemusí být nebo mít to a to, aby jím byl. Tak zní omezení. Stačí mu pouhý neomezený pocit svobody. Může být zamknut v cele a čekat na poslední minuty smrti, ale je svobodný, protože se tak cítí a zná pravdu. Je svobodnější než člověk, který letí s rogalem nad planinou a má strach, že spadne. Samozřejmě se bude snažit, aby nespadl. Ale v případě, že se tak opravdu stane, už tomu nezabrání. Proč má tedy strach, který mu akorát narušuje krásný zážitek?

Dobro a Zlo

Dovolím si říct, že zde existují a neustále na tyto dva faktory narážíme. Bez jednoho bychom nepoznali to druhé. Otázkou je, zda se jedná o dualitu. Nejspíš ano, ale nechci dělat unáhlené závěry, když buddhismus hlásá:

 

"Zbavit se iluze duality a tím být čistý."

Ať je to tak, nebo tak, my to vnímáme a určitým způsobem nás to ovlivňuje. Myslím, že dobro a zlo nejlépe vystihují pohádky, kde většinou dobro vítězí. Bohužel v tomto hloupém světě to tak vždy není. Už děti by měly pochopit obě stránky. Jakou si vyberou to je na nich, ale "normální" rodič bude dítě usměrňovat spíše k dobru.

Jak již jednou bylo řečeno…Kdyby nebylo zlo, nepoznali bychom dobro a naopak. Když existují obě skutečnosti, měli bychom si vážit té jedné. Snad každý konstruktivní člověk má zájem, aby byl svět bez té druhé stránky. Nechce zbytečně destruktivní emoce, které špatný člověk vypouští jako odpad, který nás všechny postihuje. Chce, aby dobro zvítězilo nad zlem jednou pro vždy. Je to menší nadsázka? Možná trochu větší, každopádně kdyby všichni chtěli jen dobro, což zatím nedokážou, tak by kolektivní vědomí poskočilo směrem k dobru. K tomu ale v nejbližší době nedojde, takže vy špatní se můžete radovat. To je ale dobrá vlastnost, tak pozor, aby se z vás nestali ti dobří.

Občas si říkám, jestli tato Země není samo peklo. Něco na tom bude. Vyloučit ani potvrdit to nemohu, tudíž jedině spekulovat. O tom zda bude naše společnost dobrá nebo zlá záleží na společnosti, neboli nás. Jeden člověk svět nezachrání, museli bychom se zapojit všichni. Není zrovna jednoduché udržet si v společnosti klid a mír. Vždy spolu dobro a zlo soužilo, jedno vedle druhého. Lze vůbec považovat nějaký čin za zlý, pokud nikomu neublíží? Stane se zlým až ve chvíli, kdy zasáhne chtěný nebo nechtěný cíl, nebo je čin zlým už od počátku?

Hlavy i srdce na to všichni máme. Můžeme žít v míru, ale nepůjde to ze dne na den. Velké množství následků, které jsou sice za námi, ale dosud jsme se jich nezbavili a špiní nám mysl, nám neustále brání začít znovu. Vážou se na sebe a brzdí dobro. Velká tlustá čára u každého jedince je zřejmě nejlepší řešení. Snad se někdy dočkáme.

Spousta lidí na tomto světě v této společnosti je velmi zlých a pro nás naprosto neprospěšných a zbytečných. Jak se jich zbavit? Budou rodit další potomky, kteří nebudou o nic lepší než jejich rodiče. Jak vyřešit tuto skupinu špatných lidí? Hledali bychom nějaké estetické a morálně adekvátní řešení, jak zlepšit tuto rizikovou skupinu nebo jedince. V případě neúspěchu první možnosti, by nám zbývalo přiklonit se k horšímu scénáři.

Mám takové řešení. Čistě teoretické a hůře proveditelné v praxi. Každý člověk by byl tzv. otestován. Jednalo by se o psychologické testy. U každého jedince by se zjišťovala hromada informací týkajících se jeho charakteru a povahy. Např. inteligence (sociální, emocionální), poznatky o jeho rodině a úmyslech do budoucna. Tímto způsobem bychom zjistili, zda je člověk pro společnost výrazně škodlivý. Nedej bože aby byl v minulosti vrahem! S takovou minulostí by těžko prošel skrz síto! Účelem testování by ale bylo i odhalit budoucího potencionálního vraha. Lidem, kteří by byli vyloženě nebezpeční a měli špatné chování vůči ostatním, by byl usnesen ortel v následující podobě.

Ortel není brutální ani nijak ohavný. Estetické řešení, které není nejhorší. Této rizikové skupině by bylo zakázáno se dále plodit potomky. Časem by špatní lidé zemřeli přirozenou smrtí a nezanechali by po sobě žádné destruktivní jedince. Žádné utrpení, jen přirozená smrt. Trvalo by odhadem 80-120 let, než by byl život jednoduší. Momentálně to asi není realizovatelné řešení, ale i kdyby bylo, moc by nepomohlo. Je to jen teorie, takže to berte s velkým nadhledem. Třeba někdy na této planetě bude vládnout absolutní klid a mír, ale trefte mě do hlavy, jestli budu mít pravdu. :)

 

napsal: Matyáš